Jarmila ne/hubne

Ahoj Jarmilo! Asi bychom tě představily jako influencerku, která sděluje své myšlenky související zejména s obezitou a tělesným vzhledem. Pod označením influencerka si dnes většina lidí představí spíše štíhlou dívku, která rychle reaguje na nejnovější trendy a zásobuje své sledující denní porcí technicky dokonalých fotografií. Ty jsi ale jiná. Označila by ses za influencerku? A co si vůbec pod tímto pojmem představuješ?

Toto slovo má v dnešní době negativní konotace a mnozí se tomuto označení brání. Ale pokud bych si měla představit pod pojmem influencerka někoho, kdo se snaží předávat hodnotné informace, nebo třeba „jen“ dobrou náladu, tak bych se za ni určitě označila. Spíše se však vnímám jako aktivistka.

Ve svých příspěvcích ukazuješ, jaká doopravdy jsi. Nesnažíš se nic maskovat (nemáš nadbytečný make-up, Photoshop atd). Dnes je přitom trend fotit se jen z určitého úhlu, v super outfitu s dokonale upravenými vlasy i pletí. Pod tvými příspěvky se množí dva typy reakcí. Buď jsou oceňující, nebo naopak nenávistné, v nichž je běžně přítomen i výsměch. Před naším rozhovorem jsi zmiňovala, že ten druhý typ reakcí se teď hodně objevuje pod tvým YouTube kanálem. Jak na to reaguješ? Jak se s takovými komentáři vyrovnáváš?

Když jsem začala aktivně přispívat na sociální sítě, takové komentáře mě samozřejmě nenechávaly chladnou a vyvolávaly ve mně různé emoce, například vztek. Časem jsem vůči těmto nenávistným reakcím dost otupěla. V online prostředí jsou bohužel normální. Zároveň jsem v té době už pracovala na svém sebevědomí. Konečně jsem začínala vnímat svou hodnotu a připustila si, že jsem dobrá. Do té doby jsem se naprosto ve všem podceňovala a neměla se ráda. Mým největším a nejdůležitějším uvědoměním tedy bylo, že jen já sama musím skutečně začít věřit ve svou jedinečnost. V té chvíli mě zmíněné komentáře přestaly rozhazovat.

I dnes se sice objeví komentář, který mě zamrzí, ale když mi někdo napíše, že jsem tlustá nebo ošklivá, tak se mě to nijak nedotýká. Za takovými jedovatými poznámkami vždy stojí člověk s vlastní nezpracovanou bolestí či problémem. To ovšem neznamená, že takové komentáře omlouvám. Naopak je ve svých videích velmi často rozebírám. Přátelé se kolikrát diví, proč takové hloupé poznámky pořád řeším. Já jim vysvětluju, že je neřeším kvůli sobě. Myslím, že je moc důležité toto téma otevírat a snažit se tak o to, abychom se k sobě na internetu chovali slušněji. Vždy si představím, jak mohou zlé komentáře ublížit dětem
a mladistvým, kteří většinou ještě nemají vybudované vlastní sebevědomí. Ve své podstatě bych vnímala jako sobecké, kdybych nenávistné či pichlavé komentáře úplně ignorovala.

Pod svými fotkami máš ale i hodně pozitivních komentářů. Líbí se podle tebe lidem, jakým stylem se prezentuješ?

Nejprve chodilo spoustu krásných a podporujících zpráv. Ženy mě chválily za to, že ukazuji své tělo, které není „dokonalé“. Dnes už vím, že pod slovem „dokonalost“ si každý představí něco úplně jiného, přitom toto slovo mnohým z nás ublížilo. Konkrétně krása je jen sociální konstrukt proměnný v čase a prostoru. I v dnešním světě existují místa, kde je naopak za dokonalou považována žena s nadváhou, nikoliv ta štíhlá. V českém kontextu je moje postava „nedokonalá“ a podle ostatních bych se měla změnit. Rozhodně nepopírám existenci zdravotních rizik spojených s obezitou. Současně jsem přesvědčena, že jsou tyto argumenty běžně zneužívány k fat shamingu či šikaně lidí s nadváhou.

Když se ale vrátím k odpovědi na původní otázku: Na sociálních sítích jsem zažila také obrovskou podporu a doteď mi chodí chápavé, a dokonce i děkovné zprávy. Je však pravdou, že lidé mě běžně hodnotí podle toho, nakolik jsem úspěšná v hubnutí. Některým je tedy úplně lhostejné, jaká jsem, pokud ale nehubnu, nebo přibírám, odsoudí mě. Svůj Instagram jsem si sice původně zakládala s tím, že chci zhubnout, nikdy mě ovšem nenapadlo, že pro některé budu jen číslem na váze.

A jak to máš s hubnutím dneska?

Ráda bych pár kil shodila. Jsem si vědoma toho, že má nadváha není z hlediska zdraví ideální. Ale zkrátka už nemám v hlavě tu neustálou myšlenku, že musím zhubnout. Už se na sebe nekoukám do zrcadla jako na někoho ošklivého. Jak jsem naznačila, ukázalo se, že mě mnozí oceňují jen ve chvíli, kdy projevuji snahu zhubnout. Jakmile ji neprojevuji, nebo můj způsob hubnutí nezapadá do všeobecných představ o něm, začnou se množit negativní komentáře. Objevují se i docela drsné urážky typu, že jsem líné, tlusté prase, které nezvedne tu prdel.

Když teď nejsou Tvé příspěvky primárně o hubnutí, jsou reakce na ně jiné?

Dalo by se předpokládat, že negativní reakce ustanou, opak je ale pravdou. Čím více upozorňuji na to, že je důležité odmítat předsudky vůči obézním lidem, tím více negativity se v komentářích objevuje, ačkoliv nechybí ani silná vlna podpory. Jakmile mluvím o sebepřijetí, snad pokaždé má někdo potřebu vyjádřit se zhruba tímto způsobem: “Ty se tady oháníš sebeláskou jenom proto, abys se sebou nemusela nic dělat. Je to akorát výmluva, za kterou se snažíš schovat.” Mívám někdy dojem, že bych se měla podle některých pomalu omlouvat za to, že nehubnu, za svou existenci... Je téměř jisté, že tito lidé mě soudí skrze své vlastní pocity. Jsou tedy přesvědčeni, že i já se cítím provinile kvůli tomu, že nehubnu. Nevěřícně mi píší, jak mohu být šťastná a spokojená. Sami nejsou šťastní, proto nevěří tomu, že bych se tak mohla cítit zrovna já.

Svým způsobem tomu rozumím, dříve jsem to měla nastaveno úplně stejně. Věřila jsem, že žena musí být „krásná“ a „štíhlá“, aby mohla být šťastná. Paradoxní bylo, že jsem si krásně a štíhle nikdy nepřipadala, a to ani v období, kdy mi neustále někdo lichotil a vážila jsem sotva 60 kilogramů. Nejen z toho důvodu je tlak na krásu a štíhlost absurdní, ale hlavně i nebezpečný.

Myslíš, že by Ti lidé řekli podobné věci i do očí mimo bezpečí internetu?

Podle mě by se k něčemu takovému většina lidí neodvážila. Je ovšem třeba říci, že mám
i takovou zkušenost, kdy jsem šla po ulici kolem jednoho hloučku, a jeden z chlapců vykřikl: “Jéžiš, to je macek!” Tehdy jsem rozhodně nebyla obézní. Obecně mi hodně vadí, že ženská těla bývají předmětem neustálého hodnocení. Dokonce jsem to pocítila i ze strany jednoho docenta na vysoké škole, který mi řekl zhruba toto: “Málem jsem si vás spletl s jinou studentkou, vy jste ale taková korpulentnější.“ Tenkrát jsem se ohradila tím, že tohle mi opravdu říkat nemusel. Pan docent se mi sice omluvil, ale tuto situaci si budu už navždy pamatovat. Tehdy mě ještě nenapadlo, že tato poznámka byla z úst učitele naprosto nevhodná, řešila jsem jen fakt, že mi ublížila. V té době jsem se totiž kvůli své postavě strašně trápila a řešila každé kilo navíc, přestože váha ukazovala asi 65 kg.

Napadá mě teď ještě jedna situace. Dříve jsem zpívala se zábavovou kapelou a kapelník mi se smíchem vykládal, že mě tam jeden pán označil za „korpulentní zpěvačku“. V té době jsem měla velké akorát tak poprsí. Strašně mě štvalo, že na mě někteří nahlíželi jenom jako na tu „tlustou“, nebo na tu „prsatou“. Byla jsem stejná jako většina lidí, takže jsem každé nadbytečné kilo automaticky považovala za nežádoucí a tato kila pro mě byla něčím nehezkým. Pořád jsem se soustředila na hubnutí a měla v hlavě, že prostě musím zhubnout. Dnes jsem si jistá, že i tento mindset byl jedním z důvodů, proč jsem nakonec naopak přibrala. Samozřejmě, že to není jediná příčina, ale došlo mi, že kdybych se nikdy na tuto myšlenku neupnula, neprohloubily by se například mé problémy se sebevědomím, ale i s jídlem – toto uvědomění bych také ráda šířila. Jsem přesvědčena, že větší sebe/respekt lidí může pomoci vyřešit mnoho problémů, jako jsou například poruchy příjmu potravy. Enormní tlak na štíhlost tudíž vnímám jako jednu z příčin obezity.

Bohužel to bývá tak, že lidé nejprve hodnotí podle vzhledu, protože charakter na první dobrou není poznat.

S obezitou jsou spojeny nejrůznější předsudky. Sama znám dost lidí s kily navíc, kteří mají lepší životosprávu než leckterý štíhlý člověk. Nikdo z nás nemá právo soudit někoho druhého. Všichni sice máme nějaké předsudky, to ale neznamená, že bychom je vědomě měli dávat najevo. Každý by si měl zamést před vlastním prahem. Pokud jde konkrétně o zdravý životní styl, téměř nikdo nežije ideálně zdravě. Obezita je jen jedním z faktorů, který ovlivňuje naše zdraví. Ty další, jako je stres, nedostatek spánku, deprese, nebo naopak nedostatečný příjem potravy, akorát nebývají na první pohled tolik znát.

Co se týče obezity, existují i případy, kdy je způsobena fyziologickým problémem. Pro takovou situaci má většina lidí pochopení. Velmi často však obézní bývají vnímáni pouze jako lenoši a při přemýšlení nad obezitou vůbec nezohledňujeme psychické nemoci. Netvrdím, že všichni, kdo jsou obézní, mají nějaké psychické problémy. Nikdy ovšem nemůžeme znát konkrétní příběhy těch, kteří mají nadváhu. Nadbytečná kila mohou být následkem fyzických či psychických nemocí nebo třeba těhotenství. Mohou být ale i naší svobodnou volbou, a to by mělo okolí také respektovat.

Dříve jsi cítila tlak od okolí, a nejen kvůli němu začala hubnout. Zmínila jsi, že se ti tvé tělo nelíbilo. A dnes jsme fotily ve spodním prádle: jak to?

Jak už jsem zmínila, v minulosti jsem si připadala „tlustá“, ačkoliv váha neukazovala ani 60 kg. Takto to má bohužel nastaveno mnoho žen. Obrat nastal v okamžiku, kdy jsem si poprvé uvědomila vlastní hodnotu, a to, že vůbec nesouvisí s váhou, vzhledem nebo tělem. Díky tomu jsem se osobnostně neuvěřitelně posunula. Sice mám stále ještě tendence se podceňovat, ale naštěstí jsem pochopila, že jsou mnohem důležitější věci na světě než to, zda máme v obličeji nějaký flíček, nebo strie na těle. Najednou si mnohem více užívám život a vidím před sebou i takové možnosti, o kterých jsem kdysi skoro ani neodvážila snít. Došlo mi, že si mohu splnit cokoliv, co budu chtít. Nemyslím si, že by ženy měly přestat pečovat o svůj vzhled, nebo by se snad musely připravit o líčení. Nikdo by nás ale neměl do ničeho tlačit a všichni bychom si měli být vědomi toho, že je mnohem důležitější, jak se cítíme vnitřně. U mě se přesně toto projevilo – i když jsem mívala z hlediska „dnešního ideálu krásy“ perfektní postavu, nepřipadala jsem si krásná a styděla bych se ukázat ve spodním prádle. Dnes jsem se sebou úplně v pohodě a myslím, že tento pocit vůbec nesouvisí s mým vzhledem.

Když jsme u toho prádla, je to podle tebe jedna z věcí, která může dodat sebevědomí? I když bývá skryté, může ženu povzbudit pocit, že má na sobě krásné a padnoucí prádlo?

Určitě ano. Většina žen se totiž ráda hezky obléká. Někdy může dojít i k tomu, že žena podlehne tlaku okolí a naopak na péči o sebe rezignuje, protože má pocit, že ať udělá cokoliv, není pro ostatní dost dobrá. Ženy se tedy běžně za své tělo stydí a podle mě jim kvalitní a hezké prádlo může pomoci, aby se cítily lépe. Nejde jen o estetiku, ale také o naše pohodlí. V nepadnoucím prádle se cítíš celý den nepříjemně a třeba to i mylně dáváš za vinu svému tělu. Dobře padnoucí prádlo sice nevyřeší nějaké hlubší problémy, ale může to být dobrý začátek k vyššímu sebevědomí.

Co dalšího Ti pomáhá udržet, nebo si zlepšovat sebevědomí?

To je ale těžká otázka! Asi to sebevědomí buduji tím, že si stojím sama za sebou a nenechávám se zviklat jakýmikoliv negativními hlasy.

Takže čerpáš ze své vnitřní síly?

Asi ano. Pokud něco chci, něčemu věřím a dává mi to smysl, tak si za tím jdu. Teď už se tedy nenechávám ovlivňovat kritickými názory jiných, kteří mě odrazují od toho, co dělám, snaží se mi vnutit, že to dělám špatně, nebo se mi třeba i vysmívají. Dříve mě mnohem více zajímalo, co si o mně ostatní myslí a párkrát jsem dokonce někam nešla, protože jsem se bála, že se na mě někdo bude dívat skrz prsty z důvodu, že mám nadváhu. Omezovala jsem samu sebe jen kvůli tomuto strachu. Někteří mají tendenci toto chování vnímat zjednodušeně a tvrdit: “Tohle je jenom ve tvé hlavě“. Tyto obavy ale nepřišly samy od sebe, byly důsledkem společenského tlaku, kterému jsem podlehla. Snažím se proto získávat sebevědomí tím, že naslouchám hlavně sobě, a ne hlasům okolo. Nechci tvrdit, že bychom se kritice měli vždy vyhýbat, ale ta nevyžádaná a špatně podaná může být dost nebezpečná.

Kdybys mohla sama sobě před deseti lety poradit jednu (nebo víc) věcí, jaká by to byla?

Před deseti lety… To mi bylo dvacet. Jednoznačně bych si poradila: “Neposlouchej žádnou kritiku.” Ať si o tom myslí kdo chce co chce, mně kritika zničila sebevědomí. Není to však jednoduché – jako rada to zní skvěle, ale mladí bez dostatku životních zkušeností se jí jen stěží dokážou řídit. K takovému přístupu většinou dojdeme až časem a někdy zápasíme s vlastní nejistotou celý život.

Čeho bys chtěla ve svém aktivismu dosáhnout? Kam teď směřuješ svou energii?

Přála bych si, aby si co nejvíce žen začalo věřit, přestalo se přehnaně trápit kily navíc a netýralo se kvůli pocitu, že nevypadají tak, jak by si představovaly. Dále bych ráda ostatní podporovala v tom, aby si šli za svými sny a překonali veškeré obavy. Tohle všechno by se mohlo změnit ve chvíli, kdy si začneme uvědomovat svou hodnotu. Obávám se, že v české společnosti převažují ti, kteří se podceňují, a to by se mělo změnit.

A jak toho chceš dosáhnout?

Mám strašně moc plánů a někdy mívám problém s tím, že nevím, čemu se věnovat dříve. Ráda bych ale pokračovala ve tvorbě videí na YouTube. Snažím se být aktivnější také na svém Instagramu. Chci si jít za svým snem a dělat vlastní písničky s videoklipy. Věřím, že i tímto bych mohla spoustu lidí podpořit. Naprosto otevřeně se snažím mluvit i o tom, že si v mnohém stále nevěřím a pořád mám tendence se podceňovat. Přestože je to o dost lepší, čeká mě ještě hodně práce. Jednou se mě má známá zeptala, jak můžu zrovna já podporovat ostatní v sebevědomí, když jsem sama nesebevědomá. Myslím, že právě proto mohu nakopnout ty nejméně sebevědomé. Uvidí totiž, že i nesebevědomá holka může překonat svůj strach, jít si za vším, po čem touží a nenechat se zastavit kritickými hlasy zvenčí, ani tím svým vlastním. Díky tomu bych mohla nakopnout ty, kdo si řeknou: “Ty jo, tak ta Jarmila má malé sebevědomí, ale nazpívala písničku, natočila klip, ukázala se v prádle, poskytla rozhovor… Tak proč bych do toho nemohl/a jít i já?”

Děkujeme!